Tady najdete skoro všechna dopravní letadla.
 Douglas DC-9
Douglas DC-9-10
Délka 31,82 m
Výška 8,55 m
Rozpětí 27,25 m
Hmotnost 22,6 t
Max. vzletová hmotnost 41,1 t
Max. užitečný náklad 8,9 t
Cestovní rychlost 904 km/h
Dolet 2.100 km
Počet cestujících 90
Uvedení do provozu 11/1965
Motory
Proudové 2x
Pratt&Whitney JT8D-5 55 kN
Douglas DC-9-30
Délka 36,37 m
Výška 8,55 m
Rozpětí 28,47 m
Hmotnost 25,9 t
Max. vzletová hmotnost 54,9 t
Max. užitečný náklad 11,9 t
Kapacita nádrží 13,9 tis.l
Cestovní rychlost 904 km/h
Dolet 2.100 km
Počet cestujících 115
Uvedení do provozu 02/1967
Motory
Proudové 2x
Pratt&Whitney JT8D-9 65 kN
Pratt&Whitney JT8D-11 67 kN
Pratt&Whitney JT8D-17 71 kN
Douglas DC-9-50
Délka 40,76 m
Výška 8,55 m
Rozpětí 28,45 m
Hmotnost 28,1 t
Max. vzletová hmotnost 54,9 t
Max. užitečný náklad 14,1 t
Cestovní rychlost 926 km/h
Dolet 3.300 km
Počet cestujících 139
Uvedení do provozu 8/1975
Motory
Proudové 2x
Pratt&Whitney JT8D-15 69 kN
Pratt&Whitney JT8D-17 71 kN

DC-9 je velice úspěšné dvoumotorové letadlo, které vstoupilo do běžného letového provozu již v roce 1965. Zřejmě žádné jiné civilní dopravní letadlo neprošlo tolika modifikacemi jako právě DC-9. Poslední verzí odvozenou z původního modelu DC-9 je Boeing 717, jehož výroba byla ukončena v roce 2006, více než čtyřicet let po prvním vzlétnutí DC-9.

Plány na vývoj proudového letadla pro kratší a střední vzdálenosti existovaly ve firmě Douglas již na konci padesátých let. Projekt nazvaný Modell 2000, s kterým Douglas oslovil letecké společnosti v roce 1959, však nevzbudil přílišný zájem. To se podařilo až projektu s názvem Modell 2086 v roce 1963. V dubnu tohoto roku tak Douglas spustil oficiální vývoj letadla nazvaného DC-9, a to bez toho, aby měl jedinou pevnou objednávku od leteckých společností. Rizikovost projektu umocňovala i silná konkurence; v době, kdy Douglas spouštěl program DC-9, jeho nejbližší konkurenční letadlo - BAC 111 One-Eleven - bylo již v pokročilé fázi vývoje. První let v roce 1963 absolvoval i Boeing 727, který, ač větší než DC-9, se dal také považovat za konkurenční stroj.

Narozdíl právě od 727, který využíval co nejvíce součástí z předchůdce 707, byl DC-9 postaven na zcela jiném designu než předchozí model Douglasu - DC-8. Dva motory Pratt & Whitney JT8D Turbojet byly namontovány v zádní části letadla přímo na jeho trup; stroj dále využíval i menší křídla s mírnějším úhlem zakřivení. Charakteristickým pro DC-9 je umístění horizontálního stabilizátoru na vrcholu ocasní části letadla, připomínající tvar písmena T (tzv. T-tail). Stejně příznačné je pro většinu verzí DC-9 i umístění pouze pěti sedaček v jedné řadě, namísto běžně používaných šesti.

Douglas sice spustil projekt bez jediné objednávky od aerolinek, ale již měsíc po jeho zahájení přišla objednávka 15 DC-9 od Delta Air Lines s opcí na dalších patnáct strojů. K vývoji a výrobě prototypů, která začala v červenci 1963, přizval Douglas řadu subdodavatelů, například kanadskou firmu de Havilland. V lednu 1965 opustily dva prototypy DC-9 montážní linku a o měsíc později došlo k prvnímu letu. Společnost Delta Air Lines převzala první letadla v listopadu 1965 a o měsíc později je již nasadila do běžného provozu. Po objednávce od Delty následovaly další od jiných amerických společností (např. TWA, Continental či Eastern Airlines).

Letadlo DC-9 bylo vyráběno v mnoha modifikacích, jež se dají utřídit do pěti základních sérií (10-50). Všechny verze jsou vhodné pro krátké a střední tratě a všechny mají zabudované vnitřní schody, jež je možno použít na letištích, kde nejsou k dispozici pojízdné schody. Nízká výška letadel umožňuje naložit náklad bez pomoci dopravních pásů. Kokpit letadel všech sérií je pak standardizován pouze pro dva piloty.

Série 10, první a nejmenší ze všech, byla druhou nejúspěšnější verzí, s kapacitou až 90 cestujících. Celkem bylo vyrobeno 137 letadel v této sérii. Série 20, ačkoliv číslovaná jako druhá, byla v pořadí až čtvrtá. Je určena pro starty z velice krátkých vzletových drah a jedná se o kombinaci trupu verze 10 a vylepšených křídel z verze 30. Použity byly také silnější motory (JT8D-9 a JT8D-11) než u verze 10. Celkem bylo vyrobeno pouhých deset strojů verze 20.

Zhruba 60% ze všech vyrobených letadel DC-9 připadá na sérii 30. Oproti sérii 10 byla tato verze prodloužena o 4,5 metru, což umožnilo přepravu dalších zhruba třiceti cestujících. Vylepšená křídla a výkonnější motory (JT8D-7 a JT8D-9) umožnily vzlety a přistání i na velmi krátkých runwayích. Mnoho letadel z této verze bylo využíváno i jako armádní dopravní letadla (C-9A Nightingale u amerického letectva či C-9B Skytrain II u amerického námořnictva). Douglas vyráběl i kombinovanou verzi pro pasažéry a náklad s označením -33RC.

Poptávku leteckých společností po větší kapacitě částečně naplnila letadla ze série 40, která byla oproti verzi 30 prodloužena o další dva metry a mohla tak pojmout až 125 pasažerů. Největší verzí modelu DC-9 je série 50, která je o čtyři metry delší než verze 30 a umožňuje vměstnat do letadla o pět řad sedadel více.

Riziko, které firma Douglas podstoupila při spuštění projektu, se jí vyplatilo. Firma dodala v průběhu 18 let celkem 967 letadel. Navíc v osmdesátých letech přišla společnost McDonnell-Douglas s verzí původně označenou jako DC-9-80, později přejmenovanou na MD-80. Tento model, stejně jako následující MD-90, vychází z úspěšné DC-9. Model MD-95 (později přejmenovaný na Boeing 717) se pak vyráběl až do roku 2006, kdy firma Boeing ukončila jeho výrobu.

Navštěvujete: PLANES.CZ ???

ANO (1268 | 50%)
NE (1260 | 50%)

Bojíte se lítat dopravním letadlem?

ANO (1400 | 45%)
NE (1684 | 55%)
Airbus 330-200

Airbus 330-200

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one